Když jsem si měla vybrat, se kterou organizací uzavřu smlouvu o dobrovolnické činnosti, chtěla jsem dělat něco s dětmi. Po delší úvaze jsem zvolila Mateřské a dětské centrum Neškolu, patřící pod Charitu. Očekávala jsem místnost plnou převážně romských dětí, které je třeba zabavit, než se pro ně jejich rodiče vrátí. Musím však přiznat, že mé očekávání se ani trochu neshodovalo s realitou. Po telefonické domluvě s paní Bláhovou jsem dorazila do Minoritského kláštera, kde Neškola sídlí. Přivítala mě tam moc milá a usměvavá paní, která mi vše hezky vysvětlila. V Neškole se schází maminky a ženy na mateřské dovolené, které sem chodí buď samy nebo se svými dětmi. Zde si mohou povídat, předávat své zkušenosti, hrát si s dětmi, tvořit výrobky pro Charitu i pro sebe, nebo absolvovat některý z nabízených kroužků. Je zde také služba hlídání dětí, která je zpoplatněná. Příležitostně se zde konají akce, jako například Pohádkování, Dětský den, různá poradenství pro maminky atd. Dle dohody chodím každý čtvrtek na 8:30 hodin a zůstávám, jak dlouho chci a můžu. V tuto dobu probíhá cvičení pilates pod vedením jedné z maminek. Mým úkolem je dohlížet na děti, než si jejich maminky zacvičí. Také hlídám děti, jejichž rodiče si odskočili na nákup, do fitcentra, či něco vyřídit. Jelikož nikdy nezle předpovědět, kolik dětí ten den přijde, paní Bláhová je ráda, že tam jsem a dětem se věnuji. Někdy je potřeba pohlídat jak miminka, tak batolata, což by jeden člověk zvládl jen stěží. Z finančních důvodů Neškola nemůže přijmout další zaměstnance, proto je zde dobrovolníky potřeba. Je to velká pomoc i pro maminky, které si na chvilku oddechnou od každodenních starostí. A co na to dětičky? Přijdou do kontaktu s jinými dětmi ještě dřív, než ve školce/škole, pohrají si s novými hračkami, naučí se chovat v kolektivu atd.
Kromě Neškoly, kam chodím pravidelně, dělám také příležitostnou dobrovolnici. Například nedávno se konala v Charitním domě Salvator v Krnově akce Zahrada 2015, kde jsem se věnovala duševně nemocným klientům. Někdy také hlídám děti na víkendovém školení pěstounů a chystám se i na tábor s pěstounskými dětmi.
Proč vlastně dělám dobrovolnici? Pracuju zadarmo, věnuju svůj čas a energii druhým a nic z toho nemám? Ale kdepak, takhle to není. Nedělám to jen pro druhé, ale hlavně pro sebe. Jednak z toho mám dobrý pocit a druhak se mi líbí obdivné pohledy a glorifikující komentáře k mé osobě, když se před někým zmíním, že dělám dobrovolnictví. Že jsem sobecká? No a co je na tom špatného? Anthony de Mello říká, že: „Existují dva druhy sobectví. První typ je ten, při kterém mám potěšení, když dělám dobře sám sobě. To je ten, který obecně nazýváme sobectví. U druhého typu mi dělá potěšení, když můžu potěšit druhé. A to je mnohem rafinovanější druh sobectví.“ Jeremy Bentham, jenž propaguje utilitarismus zase přiznává, že: „Lidské bytosti jsou motivovány pouze touhou získat blaho a vyhnout se utrpení.“ A to je přesně ono, člověk je od přírody tvor sobecký a ve všem se snaží najít osobní prospěch. Za předpokladu, že tak nečiní na úkor někoho druhého, je toto chování správné. I psychologové se shodují, že na prvním místě má být „Já“.
Navíc osobní prospěch je velká motivace. Třeba takové dobrovolnictví skýtá spoustu výhod. Potkávám samé zajímavé a inspirující osoby, získávám nové poznatky, rozšiřuji si praktické dovednosti, rozvíjím svou emoční inteligenci, podívám se na místa, kam bych se jinak nedostala a v neposlední řadě můžu obohatit své portfolio a zapsat si další řádek do životopisu.
Existuje vlastně ještě jeden druh sobectví. A ten představuje situaci, kdy danou činnost neděláme pro svůj dobrý pocit, ani proto, abychom někomu pomohli, ale jen z toho důvodu, abychom nebyli „ti špatní“. Máme strach, aby nás druzí neviděli ve špatném světle, máme strach někoho odmítnout. Děláme věci s nevolí a modlíme se, abychom to rychle přetrpěli a pak už měli konečně klid. A tento pasivní druh sobectví považuji za nezdravý. Možná tím někomu pomůžeme, ale uškodíme sami sobě.
A tak se nenechme dál ovlivňovat stereotypy, které jsou nám odmalička vtloukány do hlavy. Buďme zdravě sobečtí, mysleme v prvé řadě na sebe, naučme se sami pochválit a mějme se rádi. Přiznejme si bez ostychu, že obohatíme-li někomu život, obohatíme jej zároveň i sobě.
Petra Daňková