O dobrovolnické činnosti jsem se dozvěděla úplnou náhodou, když za námi na začátku školního roku do třídy přišla paní Jaroslava Pirunčíková a paní Ivana Kramná, což jsou koordinátory z ELIMU, ve kterém jsou registrovaní všichni dobrovolníci. Hned mě to zaujalo společně s dalšími děvčaty ze třídy. Vyprávěly nám o různých organizacích, ve kterých je možno pomáhat ostatním lidem. A jelikož mám moc ráda děti, byla jsem pevně rozhodnuta pro Sírius. Z počátku jsme vůbec netušily co nás čeká. Co to ten Sírius vlastně je … ? Když jsem se podívala na webové stránky bylo tam napsáno, že je to domov pro děti a mládež se zdravotním postižením. Blížil se den D, naše první návštěva v Síriu. Díky tomu, že jsem nešla jen sama, ale i s holkami byla nervozita o něco menší. Dorazily jsme na místo a s úsměvem jsme vešly za dětmi. Celou hodinu co jsme si s dětmi hrály a poznávaly jejich svět, který byl o tolik odlišný od toho našeho, mi hodina připadala jen jako pouhá minuta. Jsou zde převážně děti s dětskou mozkovou obrnou, což ve většině případů znamená, že jsou odkázání na veškerou pomoc ošetřovatelek, a to 24 hodin denně. Tento den si budu pamatovat do konce mého života, díky dobrovolnictví jsem si získala plno nových zkušeností, za které jsem víc než vděčná. Neuvědomovala jsem si, že člověk dokáže vykouzlit někomu úsměv na tváři jen tím, že někomu zmáčkne ručičku a je to jako by se ho spíše dotknul anděl. Život je zvláštní. Tak široký a zároveň omezující. Přicházejí k nám nejen zdravá děťátka, ale i děťátka s určitou poruchou nebo onemocněním. Prostě se narodíme, jsme tu a žijeme. Jenže… jenže existuje cosi jako dobré a špatné. Pro a proti. Černé a bílé. Jedno bez druhého nemůže být. Když se narodí dítě zdravé, je vše v pořádku. Dítě s vadou se rodí do světa, na který našima očima není úplně připraveno. Myslíme si, že je to chudáček, který bude o něco ochuzen… o ranní úsvit, o zpěv ptáčka, o rychlost geparda, o prožití světa a života se vším co nabízí. Ale je tomu opravdu tak ? Musíme za každou cenu všechno vidět jen jako černé nebo bílé, dobré nebo špatné, v pořádku nebo v nepořádku ? Co zlatý střed, něco mezitím, láska, úcta, pokora a mír v duši ? Myslím, že dobrovolnictví je přesně ten zlatý střed. Dalo mi toho tolik a přitom si nic nevzalo. Vřele bych doporučila dobrovolnictví všem, kteří se nebojí otevřít své srdce a vpustit si do něj nové kamarády a přátelé, protože těch není nikdy dost.
Příběh Veroniky Pavelkové